29. července 2026
Claude Code on-the-go
Mám složku. Žije v iCloudu, jmenuje se Second Brain a je v ní všechno, co si potřebuju pamatovat — projekty, rozhodnutí, poznámky, deník o tom, proč je systém postavený zrovna takhle. Pracuju nad ní s Claude Code: on třídí, já schvaluju.
Fungovalo to skvěle. Ale jen když jsem seděl u Macu.
A to je málo. Nápady mě nenapadají u stolu. Napadají mě na procházce, ve frontě, v autě před tím, než vystoupím. Chtěl jsem něco pustit u počítače, odejít, cestou nad tím rozhodnout z telefonu — a pak se vrátit a pokračovat tam, kde jsem byl.
Všechno chtělo repo nebo cloud
Začal jsem hledat a rychle narazil na vzorec.
Claude Code na webu? Běží v cloudu a klonuje si GitHub repozitář. Musel bych celý svůj mozek nahrát na GitHub.
Cursor pro iOS? Mám placenou verzi, appka existuje a umí i řídit agenta na vlastním počítači. Jenže flow začíná volbou repozitáře. Zase repo.
Dispatch? Ten mi úkol pošle na můj vlastní Mac, což zní přesně jak potřebuju. Jenže běží v jiné části aplikace, která nevidí moje nastavení — všech čtrnáct věcí, co jsem si pro sebe napsal, by najednou zmizelo.
Skončil jsem u SSH. Připojit se z telefonu do terminálu na Macu, přes VPN, s programem, co udrží sezení naživu. Funguje to. Je to práce na půl hodiny a tři aplikace navíc.
Napsal jsem si to jako doporučení. A do hodiny jsem ho zahodil.
Špatně položená otázka
Celou dobu jsem se ptal: jak dostanu práci z mobilu na desktop a zpátky?
Ta otázka nemá dobrou odpověď, protože předpokládá, že se něco přenáší. Že existuje verze A na telefonu a verze B na počítači a mezi nimi je nějaký most, který musím postavit.
Řešení bylo přestat stavět most.
Claude Code má funkci, která běžící sezení na mém počítači zpřístupní z telefonu. Ne kopii — to samé sezení. Terminál a mobil jsou dvě okna do jedné konverzace. Napíšu něco v terminálu, odejdu, na telefonu to tam je. Odpovím z telefonu, vrátím se k Macu a v terminálu už to naskočilo samo.
Nic se nepřenáší, protože není co. Data se nehnou z místa — pořád leží v mojí složce, na mém disku. Telefon je jen další okno.
Jedno slovo v terminálu a je to zapnuté.
Co to stálo, než to fungovalo
Nechci tvrdit, že to byla hladká hodina.
Zapnul jsem to, vzal telefon, otevřel appku — a viděl prázdné okno. Zkusil druhé. Taky prázdné. Přitom na Macu jsem měl před sebou hotovou práci a byl jsem si jistý, že jsem něco pokazil.
Nepokazil. Jen jsem měl tři různá sezení, všechna se stejným názvem, a ťukal jsem do těch prázdných. Vznikla proto, že Ctrl+C v terminálu proces vždycky nezabije — okno vypadá ukončeně, ale běží dál na pozadí. Tohle mi nikdo neřekl a v žádném návodu to nebylo.
Druhý zádrhel byl subtilnější. Ta funkce má dva režimy a liší se v jedné podstatné věci: v jednom je terminál plnohodnotné pracovní okno, ve druhém je z něj jen strojovna, do které se nepíše. Spustil jsem si samozřejmě ten druhý a pak nechápal, proč nemám kam psát.
Obojí bylo za pět minut vyřešené — ale jen proto, že jsem se přestal snažit to uhodnout a šel se podívat, co na tom počítači doopravdy běží.
Vedlejší nález: moje vlastní pravidlo bylo přestřelené
Při tom hledání jsem narazil na poznámku, kterou jsem si sám napsal před časem: „git se nesmí kombinovat s iCloudem“.
Napsal jsem si ji poté, co mi iCloud dvakrát rozbil repozitář. Byla to správná reakce na havárii. Jenže jsem si ji zapsal jako zákaz, ne jako mechanismus — a od té doby mi tiše zavírala dveře, o kterých jsem ani nevěděl.
Když jsem se na to podíval pořádně, ukázalo se, že se nerozbíjí git. Rozbíjí se jedna konkrétní složka uvnitř něj. A tu jde přesunout mimo iCloud jedním přepínačem při zakládání — obsah zůstane doma, problém zmizí.
Rok jsem se řídil pravidlem, které bylo o dvě čísla širší, než mělo být. Poučení ze selhání má krátkou trvanlivost a nikdo mi nepřipomene, že ho mám přečíst znovu.
Cena, kterou platím vědomě
Tohle řešení má jednu podmínku: můj Mac musí být vzhůru.
Zavřu víko a práce stojí, dokud ho neprobudím. Skutečně nepřetržitý provoz umí jen cloud — a ten jsem vyloučil, protože jsem si kdysi řekl, že celý můj mozek zůstane u mě.
Není to nedodělek. Je to zvolený kompromis. A mám pocit, že rozdíl mezi těmi dvěma věcmi je to jediné, co na podobných rozhodnutích doopravdy záleží.
Nedodělek je něco, co jsem nedomyslel. Kompromis je něco, co jsem domyslel a rozhodl. Zvenčí vypadají stejně — obojí je „tohle to neumí“. Rozdíl je uvnitř: u kompromisu vím, co jsem za to dostal, a umím říct, kdy bych to rozhodnutí otočil.
U mě to bude ve chvíli, kdy mě zavřené víko naštve potřetí.
Tenhle text vznikl z večera, kdy jsem si myslel, že řeším technický problém, a ukázalo se, že řeším špatně položenou otázku. Píšu si takové věci do deníku systému — a občas z nich vypadne článek.